-na startu přes 8000 účastníků!!!
První odstartovali v 6 hodin ráno, jako poslední profíci – muži v 11:57 a ženy o 3 minuty později. Do Chicaga jsem se rozhodl jet po té, co jsem ve středu otestoval prášky proti bolesti a ty zafungovaly. Do té doby jsem naražená žebra ze závodu před dvěma týdny, kdy jsem spadl v depu, cítil při každém pohybu. Jak trefně poznamenal můj atletický kouč, Petr Punčochář: „Plavat, jezdit a běhat umíš, teď se musíš naučit chodit?“
Závod probíhá na naprosté rovině. Plave se v Michigan Lake, na kole se jede po Lake Shore Drive (dvakrát tam a zpět) a běží po Lake Shore Trail tam a zpátky. Jezero, které připomíná moře, protože není vidět na druhý břeh, má tak závodník stále na očích.
Plavání bylo v dnešní horký den nejpříjemnější disciplínou. 74 stupňů Fahrenheita příjemně ochladilo po té, co jsem ke startu museli dojít cca kilometr z depa, kde jsme se ukrývali před poledním sluncem. Trať, 375 metrů podél břehu na jih a pak 1125metrů podél břehu na sever, zvládl podle předpokladů nejlépe Cameron Dye. Já jsem se držel ve skupince, která doplavala cca 25 sekund za ním, celkově 6.. Během 450 yardové přeběhu od cíle plavání do depa se mi podařilo předběhnout dva závodníky. V depu jsem se trošku zdržel, protože jsem poprvé při závodě vyzkoušel skinsuit Kiwami Torpedo, ale kontakt se skupinou jsem neztratil. Na kole tak vepředu jel osamocený Dye, naší 5ti člennou skupinu vedl Matt Reed. Prvních 10km po větru se zdálo, že se trošku vzdaluje, ale po obrátce nám všem ujel Mark Fretta. Matt se propadl na poslední místo naší skupiny. Na 25km se naší skupinou prohnal Andrew Starzkowicz. S Mattem jsme jeho tempo nezachytili a zůstali tak sami na 6. a 7. pozici. Na posledních 10ti km se mi podařilo Matta setřást a dotáhnout se na dvojici Colington - Hackett, kterým Andrew před tím ujel. 40,5km průměrnou rychlostí 44km/h. Jelo se mi dobře, protože v posledních dnech jsem cyklistiku trénoval nejvíc, protože mě při ní nejméně zlobila zranění. Do depa jsem tak vbíhal 6., z něho už 5. s Colingtonem za zády. Během prvního kilometru jsme předběhli jak Hacketta, tak Andrewa a na metě 1mile jsme se oddělily. Běželo se mi skvěle, tzn. bez bolestí, takže jsem se soustředil na dva závodníky přede mnou. Věděl jsem, že nejdříve doběhnu Camerona (mladý závodník – vynikající plavec i cyklista, ale na běžecký trénink už asi nemá čas…). Stalo se tak na metě 2 míle. Pak už jsem před sebou vyhlížel vedoucího Marka Frettu. Jelikož se běželo po stezce pro cyklistiky, která se dost vlnila, zahlédl jsem ho až na rovnějším úseku těsně před obrátkou na cca 6.km. Moje ztráta mohla být cca 40 sekund. Těšil jsem, že se po obrátce do toho pořádně opřu a budu bojovat o vítězství. Bohužel se stal pravý opak – po obrátce, kdy se začalo běžet po větru „se trochu oteplilo“ a už tak nesnesitelných 32stupňů ve stínu bylo pro mě ještě více nepříjemných. Místo abych zrychlil, jsem zpomalil. Do té doby běžící Collington mě předběhl na 7.km a po té, co jsem za dalších pár set metrů od něho odpadl jsem se soustředil na udržení 3.místo, tj. doběhnutí před mými největšími soupeři v boji o titul v TOYOTA CUP. Povedlo se, 3.místo v Life Time Fitness Chicago Triathlon 2010 a upevnění 2.místa v Toyota Cup mě zase zvedlo náladu a těším se na další závody.
V září mě čeká EKOLSUPEPRESTIGE a štafetový závod Dolomitenman, kde poběžím první část a tím je 11ti kilometrový běh s převýšením 1900m a cílem v nadmořském výšce 2400m. zpět>>