Vítěznou šňůru šesti závodů (Ironman 5150 St.Anthony´s, Ironman 70.3
Austria, Ironman 5150 Berlin, Ironman 70.3 Norway a české poháry v Mělníku
a Táboře) překazili moji soupeři při Ironman 70.3 Germany, kde jsem
obsadil až 6.místo.
Mistrovství Evropy na tratích 1,9-90-21km pod hlavičkou WTC se tradičně
koná v německém Wiesbadenu uprostřed srpna. Po odřeknutí startu obhájce
titulu Andrease Böcherera kvůli nemoci byl favoritem číslo 1 domácí
Michael Realert. Z Londýna přijel 13.muž olympijského závodu Rus
Vassiliev, dále byli na startu silní Francouzi Poulat a Degham, mistr
světa a Evropy v duatlonu Belgičan Bart Aernouts, který už se specializuje
jen na střední triatlony. Obhajovat medaile z loňska jsme přijely i my –
já s Krňošem. Martin dva týdny po skvělém 5. místě na mistrovství světa v
ITU dlouhém triatlonu, já po odpočinkovém období v druhé půlce července.
Plavání v pískáči s teplotou 23´C, cca 25km od centra Wiesbadenu, žádné
drama nepřineslo. Očekával jsem, že Ivan Vassiliev se bude snažit nahnat
nějaké sekundy na své soupeře, stejně jako jeho bratr při květnovém
Ironman 70.3 Austria, ale vyložená koupačka měla za následek, že z vody
šla početná skupina hlavních favoritů (kromě Barta Aernoutse) pospolu.
Na kolo tak naskakovali závodníci v pořadí Michael Realert, Stephan
Poulat, Ivan Vasiliev, Němec Threlfall, Martin a já. První kilometry jsem
marně hledal své obvyklé tempo (to jsem ještě netušil, že ho nenajdu až do
konce cyklistiky) a po cca 15minutách jízdy se naše šestičlenná skupina
roztrhla vejpůl. Než jsem se s velkou snahou dostal na 4. místo, měla již
náskok cca 30sekund. Až do 30.km se tak na čele střídali Michael, Ivan a
Stephan. Já do kopců mírně stahoval (nejmenší ztráta 15sekund), na rovině
a ve sjezdech naopak ztrácel. Za mnou ticho po pěšině, zatím. Tajně jsem
doufal, že se vše změní v můj prospěch mezi 40. a 50.km, kde se z
Wiesbadenu stoupá cca 6km. Nejdříve jsem však v předcházejícím technickém
sjezdu ztratil dalších 15sekund, ale pak se vše začalo měnit. Ale v můj
neprospěch. Vepředu začal odpadat Stephan, ale zezadu mě dojížděli Španěl
Elgezabal a Bart. Projeli kolem mě, aniž by mě nabídli svezení ve vláčku.
Na konci stoupání jsem tak měl ztrátu na závodníky před sebou opět cca
30sekund, ale už to nebyla vedoucí skupina, ale skupina druhá. Ve sjezdu
mě ještě předjel a odjel Toumy Degham. To už bylo jasné, že mi tu dnes
pšenka nepokvete. Cílem bylo tedy dojet cyklistickou část s rezervou sil
na běh, abych ho absolvoval se ctí. Když chybí síla na kole, těžko se pak
objeví na běhu. A třeba někdo cyklistickou část přepálí a já ho předběhnu.
V průběhu poslední třetiny závodu mě předjel ještě jeden závodník, takže
jsem se pohyboval na 7. místě bez vědomí, jaká je má ztráta na čelo. Na
závodníka přede mnou byla asi 1 minuta. Ale jelikož jsem jel své tempo,
které nebylo bůhví jak vysoké a závodníci kolem mě vždy jen prolétli,
očekával jsem, že bude velká. 15km před depem na mě jeden servisman
ukazoval na kopci na prstech 7. Říkám si: „Sedm minut, to je tedy síla, to
snad jedu pomaleji než v tréninku“. Když však přijíždím blíž, slyším jak
volá: „Siebte Platz, zwei Minuten vierzieg“. Jen 2:40? Na to, že tady
kmitám nejlehčí převody, abych se dostal do depa s čerstvými nohami na
běh, to není zas tak špatný. Samozřejmě na bednu už to dnes není – Michael
poletí na běhu jak utržený ze řetězu a překoná můj běžecký rekord z
minulého roku 1:13:50. Bart jako vynikající duatlonista bude druhý a třetí
asi Ivan – na včerejším brífinku byl v pohodě a věřil si, protože byl před
Londýnem ve vysoké nadmořské výšce a v olympijském závodě to ještě nebylo
ono. Ale ostatním, mě neznámým soupeřům, třeba na běhu dojdou síly. Po
90ti kilometrech těžké cyklistiky tak do depa dojíždí s malými rozdíly
vedoucí pětičlenná skupina : Elgezabal, Degham, Aernouts, Vassiliev a
Realert. Minutu za nimi Němec Stein, další dvě minuty za ním já. Na
dopingové kontrole po závodě se mě Michael ptal, co se mnou bylo na kole,
že jsem je nemohl prvních 30km dojet. Pak se lekl, když je na 60km dojelo
duo Elgezabal – Aernouts, kteří měli, stejně jako já, zelené dresy.
Michael si myslel, že jsem to já. Tak jsem ho ubezpečil, že zas takový
velký kouzelník nejsem:) Když nemůžu stáhnout 30sekund 30km, tak pak se
tam neobjevím v druhé části cyklistiky…
Na běhu předvedl svou dominaci Michael, když běžeckým časem 1:11:16
pokořil loňský traťový rekord Andrease Böcherera. Pro stříbrnou medaili si
doběhl Bart. Na třetí místo se propracoval Němec Stein. Já jsem po výběhu
z depa nevyběhl ostře, tak jak jsem zvyklý, protože to by se mě mohlo
dnes, při nedostatku sil, vymstít. Spíš jsem začal na pohodu, že po prvním
pětikilometrovém okruhu uvidím, jak to vypadá přede mnou, zda má cenu jít
na tvrdo. Na konci prvního okruhu jsem předběhl po cyklistice vedoucího
Španěla a zjistil, že ztráta na pátého Němce je stále cca 2minuty a na
třetího Ivana 2:30. Zbytek běhu jsem tak odběhl v pro mě neškodném tempu,
abych se mohl co nejdříve po závodě pořádně opřít do tvrdého tréninku na
zářijové závody. Půlmaratón za 1:14:23 s průměrnou tepovkou 154 mě
příjemně překvapil.
Teď tedy nezbývá, než tvrdě potrénovat a pokusit se dostat do formy,
kterou už jsem nejednou letos mě, abych si v Des Moines (loni 7.místo) a v
Las Vegas (loni 13.místo) zlepšil svá umístění.
zpět>>
