Závod Ironman 70.3 Austria v St. Pöltenu je můj závod a nikomu ho nedám!!! Nevím, kdy to pořadatelé pochopí a přestanou utrácet peníze za start hvězd typu Andreas Realert a Faris Al-Sultan:) Takže i svůj třetí start na tomto závodě jsem proměnil ve vítězství…
Startovní číslo jsem měl, jako vítěz z let 2010 a 2011, 1. Favority závodu však byli podle médii němečtí závodníci Andreas Realert (nejrychlejší muž na Ironmanu) a Farsi Al-Sultan. Ale takováto pozice mě vyhovuje…můžu jen překvapit (nebo už ne?:)). Na start se postavilo neskutečných 60 triatletů. Bojovat o vítězství jsme měli podle předpokladů jen my tři, ale ani ostatní závodníci nechtěli zůstat pozadu – Viennot, Degasperi, Vuckovic, Göhner, Aernouts, Krňávek.
Počasí ideální pro většinu závodníků – od rána jasno a slabý vítr, teplota při startu kolem 15stupňů měla do odpoledne narůst na letních 29. V 7:00 tedy odstartovalo 60 triatletů. Podle předpokladů šel do čela Denis Vasiliev. Na první bójku jsem mu uvisel v patách, pak mě odplaval a začal získávat náskok. Za mnou se držel Martin. Při výlezu z prvního jezera po cca 1000km měl Vasiliev náskok cca 10sekund, my s Martinem náskok na další skupinu, kde byla většina favoritů cca 20 sekund. Přeběh cca 200metrů mezi jezery mě vyšel jako vždy skvěle a do druhého jsem skákal už jen pár metrů za Vasilievem. Pak však zase uplaval a na konci plavání (ta 23:16) měl náskok cca 15sekund. Já druhý, Martin ztrácel jen pár vteřin. Na první místo jsem se dostal hned po vysvléknutí neoprenu ve stanu. Na kolo jsem tak vyrážel první, následován Vasilievem a Martinem.
Ostatní ztráceli 30sekund a více. Po nájezdu na dálnici, kde vede trať místního závodu mezi 3. a 20.km mi bylo jasné, že letos to tak rychlé ze začátku nebude, protože foukal protivítr. Rychlost se tak pohybovala těsně kolem 40km/h. Po 15 minutách jízdy se kolem mě prohnal Björn Andersen a za ním schovaný Vasiliev. Taky jsem přidal do pedálů a pár kilometrů jsem jel s nimi – moje rychlost se dostala k hranici 45km/h. Na výjezdu z dálnice už jsem trochu ztrácel, ale balík dalších soupeřů zatím nikde. První kopec mezi vinicemi a překvapivě se do vedení dral mladý Rus a Andersenovi ujel. Pod kopcem na 30.km jsem se za Dána dostal na kontakt, ale bylo jasné, že početná skupina jedoucí za námi nás během 20kilometrového úseku podél Dunaje dojede. Na 35.km už jsem byl v ní schován na 7.pozici. Tempo udával Faris Al-Sultan. Zpočátku jel za ním Andersen, který se za pár kilometrů jel schovat dozadu (očekával jsem tak jeho útok v druhém, 8kilometrů dlouhém kopci). Za Farisem tak jel Andreas, pak Degasperi, Djurback. Po větru při rychlosti kolem 45km/h to byla celkem pohoda. Na počátku stoupání jsme měli ztrátu na Vasilieva jednu minutu.
Prvních 5km stoupání je mírnějších – serpentiny, ale dá se jet na velkou v hrazdě. Závěrečné 3km už jsou na nejlehčí převody a často ze sedla. V prvních kilometrech mě začalo předjíždět pár závodníků, kteří občas nemínili dodržovat deseti metrové rozestupy. Navíc já jsem musel stále brzdit, abych v draft zóně nebyl já. To se mi tedy vůbec nelíbilo – zrychlil jsem a během chvilky se dostal z desáté na třetí příčku. Pak začalo prudké stoupání. Dopředu šel Viennot, za ním Andreas a já. Vasillev před námi tuhl a těsně před vrcholem stoupání jsme ho předjeli. Tam se také trochu vepředu osamostatnil Viennot a vedoucí cca 15ti členná skupina se roztrhala. Za vedoucím Francouzem nás na začátku sjezdu bylo 7. Při sjezdu nastoupil Anderson, ale Viennot na první pozici si držel náskok. Poslední krátký sjezd do města, kde je zakázáno předjíždění, jsem jel na třetí pozici v naší skupině. V klidu jsem vyklepával nohy, když mě předjel Andreas – měl štěstí, že ho neviděl rozhodčí, protože by byl diskvalifikován (po závodě mi pak řekl, že na to úplně zapomněl). Cyklistika se jela letos hodně takticky, takže můj čas 2:15:52 mě ani nepřekvapil (loni jsem jel sám cca 2:13, před dvěma lety s Maccou 2:10). Začátek druhého depa – 1. Viennot a za ním naše skupinka se ztrátou cca 55sekund. Z depa jsem už však vybíhal osamocen na 2.místě – nerad se zdržuju v depu. Navíc mi Andreas po závodě řekl, že jsem je zaskočil – k převlékacímu stanu jsem dobíhal z naší skupinky už první. Ale když jsem viděl, že je po plavání všude mokro, zastavil jsem se pár metrů před ním a boty si obul tam.
Závodníci za mnou prý byli zaskočení, že neběžím do stanu. Andreas řekl, že než doběhl do stanu, aby se přezul, já už jsem vybíhal z depa. Odpověděl jsem mu, že už dlouho dělá delší vzdálenosti, zatímco já mám ještě stále rychlé depo z olympijského triatlonu :) (dnes jsem v každém depu na něj získal 22sekund). Po výběhu byly první informace, že Viennot neběží. Doběhl jsem ho až na 5.km a za mnou měl Andreas s Degasperim ztrátu 35sekund. Viennota jsem předběhl, ale nepustil se. Až na 8.km při malém výběhu z pod mostu jsem mu nastoupil a nechal ho trápit se proti větru samotného. V polovině běžecké trati, při průběhu Eventarenou, kde si diváci můžou vychutnat celkem sedm průběhu všech závodníků a kde to pořádně vře, jsem měl už na Viennota 20 sekund a na Andrease stále 35sekund. Na 12.km jsem měl však s udržením svého tempa problémy já a musel zvolnit. Andreas v tu dobu už byl ve svém rytmu (říkal, že ho hledal po výběhu z depa, proto jeho ztráta narostla až na 30sekund během prvních kilometrů). Mezi 18. a 19.km dostávám zprávu od headcoacha Realizsportteamu, Mároše Horinka, který měl na trati své svěřence, že mám náskok 12 sekund a jde po mně. To jsem bral, jeho radu, abych se nechal doběhnout a pak ho dal ve finiši však ne. 12 sekund je stále velký náskok na poslední kilometry, navíc, kdy už se neběží podél řeky rovně, ale kličkuje se kolem depa a v Eventareně . Zabral jsem a můj náskok opět začal narůstat až na závěrečných 39 sekund. Třetí místo vybojoval Francouz Viennot.
Můj třetí start v St.Pöltenu, třetí vítězství. Sice jsem se potkal s krizí, což se mi při tomto závodu nestalo, ale už před startem jsem se cítil super (až jsem měl z toho strach:)), takže když je forma, tak mě ani krize nezlomí…
zpět>>